STROMKOVICE
Proč se naše chalupa jmenuje Plampalacka?
Plampalák je starý krajový výraz pro tkalce. Naše chalupa je netradiční v tom, že má oproti jiným chalupám v okolí větší sednici s vyšším stropem. Vešly se sem tkalcovské stavy dva.
Stromkovice jsou od roku 1967 přidruženou obcí k Jablonci nad Jizerou. Poštou však patří pod Jilemnici. Obec nemá žádnou ulici, kostel, obchod ani školu. Tvoří ji 67 domů, často ještě roubených, které jsou rozesety na severním a severozápadním svahu kopce Kobyla (895 m). Jednotlivé domy spojují nejčastěji kamenem vysypané cesty, či jenom lesní pěšiny. Jediná asfaltová silnice se vine podél Vejpalického potoka při úpatí Kobyly. Po celé obci byl telefon zaveden až v roce 1998. Celá oblast spadá pod správu Krkonošského národního parku. V dnešní době název obce zcela vystihuje její charakter. Kdysi udržované louky a pole jsou zarostlé vzrostlými stromy z náletů. Velká část Stromkovic je v zimě autem nepřístupná. Lidé nechávají auta na parkovištích v Jestřabí (na kopci) nebo ve Stromkovicích či v Horní Dušnici při úpatí Kobyly. Dále pokračují pěšky, častěji však na běžkách. Starší obyvatelé mají ve větší oblibě sněžnice. Díky severní orientaci je oblast často přístupná až od konce dubna.
O vzniku původní osady scházejí data. Pravděpodobně vznikla koncem l7. stol. po památné bitvě na Bílé hoře. Osada dostala jméno od vítkovických Němců" Jammertál - Slzavé údolí". Vystihovalo zastíněnost svahu, na kterém ráno rosa dlouho nevysychala. Osídlenci zde však byli vesměs Češi, a tak se název brzy zkomolil na "Imertol". Do roku 1898 patřila osada k obci Jestřabí. V této době byla podána žádost k Zemskému výboru o rozdělení na dvě samostatné obce. Jedinou vhodnou pomůckou při hledání nového jména byl kalendář. Navržena byla jména Růžov a Stromkovice. Žádost byla kladně vyřízena a od 18.ledna 1889 vznikla samostatná obec Stromkovice, spadající k soudnímu a politickému okresu jilemnickému. V roce 1919 bylo zažádáno o úpravu hranic obce tak, aby Vejpalický potok tvořil přirozenou hranici mezi obcemi Stromkovice a Bratrouchov. Žádosti nebylo vyhověno. Pět domů na stromkovické stráni za Vejpalickým potokem patří do dnešních dnů k Bratrouchovu.
Stromkovice měly na počátku století rozlohu 130,47 ha. Z toho:
role: 60,2 ha
louky: 33,97ha
lesy: 26,08ha
pastviny: 4,2ha
veřejný majetek: 1,95 ha
zastavěná plocha: 1,09ha
potok: 0,47ha
pustiny: 2,51ha
Stromkovice kolem roku 1930.
(zpracováno podle zaznamenaných vzpomínek Josefa Votočka od Řehořů).
V obci bylo tehdy šedesát osm domů. Škola a čtyři další domy byly postaveny z kamene a cihel. Ostatní domy byly dřevěné - roubené se šindelovými střechami nebo pokrytými dehtovou lepenkou. Většina stavení měla roubenou světnici s poválkovým stropem. Někde byla ještě světnička pro podruha. Komín, komora a sklep byly postaveny z kamene na maltu z jílu o tloušťce zdiva 60 až 90 cm. Chalupy s větším kouskem polí měly za chlévem přistavěnou roubenou stodůlku. Deset chalup mělo postavenou stodolu mimo obytné stavení s mlatem, přístodůlky a patrem s hambalky. Každé stavení mělo svůj pramen vody nebo studánku. Voda byla ke stavení přiváděna struhou a dřevěnými žlábky do dřevěného koryta zhotoveného ze silného kmene.
Ve Stromkovicích se hojně vyskytovala příjmení: Votoček, Jon, Janouch, Janoušek, Šimůnek, Novotný, Pohořalý. Proto většina stavení měla svůj přídomek, neboli přílepek.
| Stromkovice 1 | Hančovka | Hanč, od cca roku 1928 Jindřišek |
| Stromkovice 2 | Plampalačka | Janoušek Vilém |
| Stromkovice 10 | Na kopečku | Švanda |
| Stromkovice 3 | U Červinků | Jon, později Kapras Karel |
| Stromkovice 4 | U Danečka | Kapras |
| Stromkovice 8 | U Udatných | Luštinec - hospodský |
| Stromkovice | U Háje | Votoček |
| Stromkovice | Městečko | 4domy: Čermák, MachMildner švec, Pohořalý |
| Stromkovice | Na Rathauze | Hofman - švec |
| Stromkovice 24 | U Paulů | Janouch František |
| Stromkovice | U Kallů-uZvonku | Janouch Bohumil |
| Stromkovice | U Bažantka | Kuna Vojtěch |
| Stromkovice | U Turbíny | Jon |
| Stromkovice | Ve Stavení | Šimůnek |
| Stromkovice | U Kuboučinejch | Votoček Josef, Pokladníkovi |
| Stromkovice | Chomutice | Vacek Oldřich |
| Stromkovice | Oudernice | Švanda Augustin |
| Stromkovice | V Pasekách | Šimůnek Alois |
| Stromkovice | Kabelice | Janoušek František |
| Stromkovice | U Ivanu | Stříbrný |
| Stromkovice 33 | U Řehořů | Votoček Jaroslav, Krausová |
| Stromkovice | U Hanibálka v Šiškovně | Šimůnek Stanislav-krejčí |
| Stromkovice | V Potokách a přístavek chaloupka | Kébrt Jan, Jon Antonín - starostové |
| Stromkovice | U Vítů | Votoček Josef |
| Stromkovice | U Kubáčků | Skrbek Josef-hostinský |
| Stromkovice | U Mladšího | Šimůnek |
| Stromkovice | U Hajnouky | Jon |
| Stromkovice | U Romanů | Novotný, Jon |
| Stromkovice | U Paráděte | Zlámal |
| Stromkovice | U Kučinů | Ježek |
| Stromkovice | U Prokopčinejch | Votoček František |
| Stromkovice | U Pavlíčků | Janouch Vilém |
| Stromkovice | V Baráčku | Jon |
| Stromkovice | Ve Staré škole | Janouch Stanislav |
| Stromkovice | U Šimonů | Kočárek Jan |
| Stromkovice | V Koutě | Hartig Vilém |
| Stromkovice | Na Skále | Novotný |
| Stromkovice | Na Zadě | Čermák |
| Stromkovice | Plampálie | Nedomlel Stanislav |
| Stromkovice | Za Hájem - tři domy | Vondra, Patočka, Nesvadba |
| Stromkovice | Zabuchov | Červinka |
| Stromkovice | U Mináříčků | Adámek, Vrána, Jodas |
| Stromkovice | U Kováchčinejch | Pohořalý |
| Stromkovice | Pod Skálou | Udatný |
| Stromkovice | V Trenčíně | Palme, Patočka |
| Stromkovice | U Kubíků | Pohořalý |
| Stromkovice | U Míchalů | Hnyk |
| Stromkovice | Na Punkačce | Votoček |
| Stromkovice | Na Parádě | Červinka |
| Stromkovice | U Šeuců, na Šešulinebo u Baruchčinejch | Vondra |
| Stromkovice | V Břesklouvě | Pech Václav, Janata Josef |
Počet obyvatel ve 20. století stále klesal. V roce 1930 měla obec 335 obyvatel. Před první světovou válkou ale ještě čítala asi 500 starousedlíků. Například u "Řehořů" č.p. 33, kde je světnice 7x7m a světnička 4x4m, bydlelo sedmnáct lidí.
Obec patřila do politického a soudního okresu Jilemnice.Tam byla i Berní správa, Berní úřad, Kontrolní důchodkový úřad a Okresní školský výbor. Poštovním a telegrafním úřadem patřila obec do Poniklé nad Jizerou. Do roku 1895 spadala pod Vítkovice v Krkonoších a potom ještě jednou v období za okupace mezi roky 1938-1945. Zdravotním odborem spadala obec pod Poniklou, později pod Jablonec nad Jizerou. Obchodní a Živnostenskou komorou náležela k Liberci. Telefon v obci nebyl. Nebyla zavedená elektrika.
Nejbližší železniční stanice byla a stále je v Hradské, vzdálené 3 až 6 km. Nádraží Hradsko mělo jednu kolej hlavní a jednu vedlejší pro nakládku a vykládku vagonů. Přednosta stanice vydával jízdenky, vydával a přijímal kusové zásilky a vedl potřebnou administrativu. Na trati Martinice - Rokytnice jezdilo málo osobních vlaků se starými vagóny taženými tendrovou lokomotivou - takzvanou "Dejchavičnou Ančkou". Lokálka byla soukromým majetkem ve správě ČSD. Osobní přeprava za plné jízdné byla drahá. Proto se jí užívalo pouze v nejnutnějších případech. Do dvanáct kilometrů vzdálené Jilemnice se chodilo pěšky. Autobusy přes Maříkov nejezdily a jízdní kola byla vzácná. Motorové vozidlo ve vesnici nikdo nevlastnil. Až před Druhou světovou válkou byly v obci dvě motorky.
Farním úřadem patřila obec do Poniklé, kde je i hřbitov, kam byli zemřelí pochováváni. Na žádost pozůstalých mohli být nebožtíci pochováni na hřbitovech v Jestřabí, Jablonečku, Vítkovicích a jinde. Lidé ve Stromkovicích obvykle umírali doma. Zemřelého měla rodina v domě až do dne pohřbu. Pohřeb se konal z domu smutku, rozloučení se konalo ve světnici při otevřené rakvi. Teprve před vynesením rakev zatloukli hřebíky, rakev dali na máry a šest mužů neslo rakev před smutečním průvodem. Při některých pohřbech, dle toho kdo zemřel, šli před rakví hasiči, družičky, mládenci, muzikanti a další. Ze hřbitova se šlo obyčejně do hospody i s muzikou "zapít nebožtíka". Pohřebních vozů tažených koňmi bylo používáno později. Doma nejen lidé umírali, ale rodily se i děti, odbývaly se křtiny a svatby. Na oddavky se chodilo pěšky. Ojediněle ženich s nevěstou a svědky jeli v kočáře, ale svatebčané šli po svých. Při svatbě se střílelo z hmoždíře, aby "děti nebyly hluché".
Zaměstnanost, možnost výdělku a obživa
obyvatelstva
Obyvatelé Stromkovic se skládali z chalupníků (ti měli více než jednu krávu), domkařů (jedna kráva nebo kozy), podruhů, kteří bydleli ve světničkách a výměnkářů (starých lidí, kteří na dům měli připsán "vejměnek", neboli popisné číslo mělo služebnost). Vejměnek byl různý. Například ve světnici postel, teplo, denně jeden litr mléka, na rok dva metráky brambor a pod.. Výměnek byl sjednán a dodržován až do smrti výměnkáře. Chalupníci a domkaři měli v obci asi šedesát krav, sedmdesát koz a tři koně. Chudá horská políčka a zemědělská výroba nemohla rodiny uživit a proto byla rozšířená domácká práce. Hlavní domáckou prací bylo ruční tkalcovství.
Po chalupách bylo na sedmdesát ručních stavů. Také se doma navlékaly korále a vyráběly vánoční ozdoby. Několik mužů pracovalo v harrachovských lesích jako dřevaři nebo příležitostně na stavbách. Kolem patnácti mužů a žen chodilo do hedvábnické tkalcovny na Hradsko. U této firmy pracovali Češi pouze jako dělníci. Firmu vlastnili židovsko-němečtí majitelé a měla germanizační zaměření.
Ve Stromkovicích byly dva hostince, kde se prodával i tabák. V hostinci u "Kubáčků" byl navíc i smíšený obchod. Byli zde dva ševci a jeden krejčí. Katrová pila na Vejpalickém potoce byla poháněná turbinkou. Nejtěžší časy nastaly v období hospodářské krize (1932-1933). Práce bylo málo. Říkalo se "chcípla tkalcovina, chcíply korale". Kníže Harrach nepotřeboval dřevaře, nastavělo se. Ve fabrice na Hradsku propouštěli. Nejhůře na tom byli ti, kteří neměli kousek "drápaniny", neměli svůj "bandor" ani mléko od kozy.
Čím se svítilo a topilo
Doma se svítilo petrolejem. Petrolej se prodával v každém obchodě smíšeným zbožím. Nakupoval se do plechových butelek. Petrolejové lampy byly různé velikosti podle šířky knotu a velikosti cylindru.
V hostinci u " Kubáčků" svítili acetylenem. Později bylo acetylenové osvětlení nahrazeno petrolejovými zplynovacími lampami s punčoškou, které měly vysokou svítivost s jasně bílým světlem. V žádném stavení nesměla chybět lucerna se svíčkou. Uhlím se topilo ve škole a v domácnostech málo, protože bylo velmi drahé. Při tehdejších výdělcích se na metrák uhlí muselo pracovat tři až čtyři dny.
Hlavním palivem bylo dřevo, pařezy, roští, klacky, šmejholy, kůra a šišky. Kdo měl kousek svého lesa, byl na tom dobře. Hůře na tom byli domkaři, baráčníci a podruzi, kteří kousek háje neměli. Tito lidé byli závislí na panských harrachovských lesích. Polenové dříví se dalo koupit, ale bylo drahé. Každý, kdo chtěl chodit do lesa na roští, klacky a šišky, musel předem odpracovat určitý počet dnů (obyčejně pět) na panském zdarma. Na robotu se chodilo do lesních školek. Lidé na panském sušili seno pro zvěř, sázeli stromky, upravovali lesní cesty, řezali a štípali dříví a chodili sbírat lesní plody. Po vykácení lesa a vyčištění paseky od větví se konala dražba pařezů neboli kohátů. Dražily se také takzvané figury. Dobývání pařezů a jejich čtvrcení byla těžká práce. Bylo k ní zapotřebí fortele. Říkalo se, že u každého pařezu se člověk ohřál třikrát. Poprvé při jeho dobývání, podruhé u jeho štípání a potřetí při jeho pálení. Koháty se také rozstřelovaly. Do poloviny pařezu se nebozezem vyvrtala díra, do které se vložil jeden konec zápalné šňůry (doutnáku). Do díry se nasypal střelný prach. Vyvrtaný otvor se zasypal kousky suché cihly a náplň se kolem doutnáku upěchovala. Doutnák se zapálil a střelný prach udělal svoje dílo.
Doma se topilo v kachlových kamnech, která měla dvě trouby na pečení, plotnu a měděnec na ohřev vody.
Zemědělství a obdělávání půdy
Před zavedením domácké výroby a před rozmachem průmyslu se obyvatelé hor živili převážně zemědělstvím. Svědčí o tom i to, že na Vejpalickém potoce stálo sedm mlýnů - klapáčů. Mlýn byl v Pekle, v dolení a hoření Kukani, v Zabuchově, dnešní Mikulův mlýn a mlelo se i na Maříkově. Vejpalicky potok vytékal z lesů pod Rezkem a měl po cely rok dostatek vody. Do mlýnů se vozilo obilí z Jestřabí, Bratrouchova i
z Reprachtic. Kolem roku 1930 se ve Stromkovicích pěstovalo obilí velmi málo. V Chomuticích u Vacků a v Zabuchově u Červinků se pěstoval oves pro koně. V Plampálii měli také koně, ale ten měl ovsa poskrovnu a zachovalo se rčení hospodáře :"Potvora, voves má v síni na jarmaře a nežere".
Na orné půdě se pěstovaly hlavně brambory. Byly jak pro lidi, tak pro domácí zvířata. Chalupníci část úrody brambor odprodávali. Na půdě se střídaly brambory, oves nebo jarní žito, jetel a úhory. Také se sázelo červené špičaté zelí a "dumlíky" neboli tuříny. Pro sadbu se chodilo pěšky s nůší do Vysokého nad Jizerou nebo do Staré vsi. Tam byla ke koupi "hlavačišťata" (hlavatka - sazenice vysockého červeného zelí). Na podzim se úhor, strniště nebo jeteliště zoralo ruchadlem tažené vlastními nebo zjednanými koňmi, voly či býky. Při ruchání se půda obracela proti kopci. Na jaře se pole uvláčelo branami taženými rovněž potahem. Další obracení půdy se provádělo hákem taženým potahem nebo lidmi. Při hákování se zemina obracela směrem z kopce.Proto se před každým hákováním musela nejspodnější brázda vyvozit v kortouči (kolečku) na hořejší kraj pole. Hákováním, vláčením i deštěm se půda sesouvala. Proto ve spodní části role vznikaly břehy a v horní části takzvané "bříly". Břehy a bříly zarůstaly křovím. Po stranách pole pomalu rostly hromady sesbíraného kamení.
Pole a louky na stráních se musely hodně hnojit. Chlévský hnůj byl u chalupy pěkně srovnán do figury. Podle srovnaného hnoje se poznalo, jestli je nevěsta z rodiny, která dbá na pořádek. Na jaře se hnojila pole,
na podzim louky. Chalupník, který měl pole nebo louky na stráni pod stavením, stahoval hnůj na rohačkách. Pak už hospodář rozvážel hnůj v kortouči po vrstevnici. Horší bylo, když pole bylo umístěno na stráni nad chalupou. V těchto případech se hnůj vozil v kortoučích po laně. Nahoře na stráni se ze tří břízek postavil stojan pro kladku (berana). Přes tu se vedlo konopné lano. Na každém konci lana byl připevněn kortouč. Nahoru jel jeden vozič s kortoučem hnoje. Druhý vozič jel s prázdným dolů, a přitom silou táhl za lano a tak pomáhal vytahovat prvního voziče s hnojem nahoru. Na malé vzdálenosti stačili na práci dva statní muži. Na delší vzdálenosti bylo zapotřebí i pěti kortoučů a sedmi mužů. Jeden na hnojišti nakládal, další vyvezl naložený kortouč z hnojiště, čtyři střídavě vyváželi hnůj do kopce. Poslední muž rozvážel hnůj do řádků. Na dobře vyhnojených loukách se seno sklízelo koncem června a začátkem července. Jedna nebo dvě otavy musely být usušeny nejpozději do 15. září. Později již neuschly.
Obilí se sekalo kosou s hrabicí, odebíralo a vázalo do snopků povřísly ze žitné slámy a stavěly se panáky. Po vyschnutí se sváželo do stodol a stodůlek. Na podzim se mlátilo cepy.
V obci se již objevily první mlátičky na kliky. K mlácení takovouto mlátičkou, neboli k "mašinování", bylo zapotřebí hodně lidí. Jeden shazoval snopky z patra. Druhý rozvazoval povřísla a dával je na stůl. Další strkal obilí do mašiny. Čtyři muži za dvě kliky točili bubnem mlátičky a dvě ženy vytřásaly. Poslední vymlácenou slámu vázal povřísly do otepí. Vymlácené obilí se dřevěnou lopatou "verčouchem" dávalo do pytlů i s plevami. Později se vymlácené obilí čistilo na mlýnku neboli "fofru". Obilí se prodávalo málo; žito se ve mlýně vyměňovalo za chleba nebo za žitnou mouku na kyselo. Zbytek obilí se zkrmoval dobytku, kozám, slepicím ap..Část se oddělila k setí.
Veliká pozornost se věnovala sušení sena a jetele. Každý, kdo měl v chlévě "chlup" se staral, aby měl co nejvíce kvalitního sena. Louky se sekaly dvakrát až třikrát za rok. Pečlivě se vysekávaly všechny meze i tráva na pasekách. K vysekávání trávy v panských lesích muselo být povolení.
Seno a tráva se dobytku podávala třikrát denně. Kvalitním krmením v dostatečném množství si hospodář udržoval vysokou dojivost krav. Dobytek dostával denně "teplé pití" (voda s namačkanými vařenými bramborami, otruby, šrot nebo pokrutiny, syrovátka, trochu červené soli, rozšťouchané dumlíky nebo krmná řepa).
Mléko se dávalo v hrncích do mlíčnice. Mlíčnice byly kamenné sklípky, kterými protékala voda. Kolem roku 1930 měl již skoro každý hospodář odstředivku na mléko. Smetana se v máselnici stloukala na máslo. Máslo a tvaroh byly jedinými produkty zemědělství prodávané mimo obec. Cena másla se tehdy pohybovala patnáct až dvacet korun za kilogram. Dobytek a telata se prodávala řezníkům do Poniklé, Jablonce nebo Vysokého. Dobytek k chovu se prodával pouze mezi chalupníky okolních vesnic. Kozy a kůzlata se zabíjela doma nebo se prodala "kozím" řezníkům, jako byl u Udatných Luštinec, u Kubáčků Skrbek a ve Mlejně Votoček. Velká péče se věnovala ovocným stromům. Běžně se tu pěstovaly třešně, jabloně a hrušně. Méně se pěstovaly švestky, protože často nedozrály. Na hromadách a mezích rostly plané třešně - ptáčnice. Když na jaře všechny stromy rozkvetly, byl pohled na stromkovickou stráň nádherný................
U stavení nechyběla zahrádka bez plotu. Zde hospodyně kromě kytiček - trvalek - pěstovaly koření jako libeček, pelyněk, mátu peprnou ap. Hospodaření na imertolské stráni bylo velmi obtížné. Výnosy tak tak stačily zajistit základní potřeby rodin. Vysoká nadmořská výška, prudký svah a orientace na severozápad lidem přinášely hlavně dřinu. Lidé často neměli ani na boty a říkalo se jim proto "imertolští čůchaři". Děti někdy dostávaly příjmení po matce. Jejich rodiče totiž žili nesezdáni, protože neměli peníze farářovi na oddavky. Teprve po zavedení domácké tkalcoviny, perlařiny a později tovární výroby se životní standard zvýšil.
Domácí ruční tkalcovina
Ve Stromkovicích bylo domácí ruční tkaní na dřevěných stavech zaměřeno na výrobu lněných, pololněných a bavlněných žakárských ubrusů, ubrousků a ručníků. Stav se žakárem se mohl bez problémů postavit do světnice s alespoň dva a půl metru vysokým stropem. Pokud světnice nebyla dostatečně vysoká, musela se pod stavem snížit podlaha. Stav byl často zapuštěn do podlahy i šedesát až osmdesát centimetrů. Domácí ruční tkadlec vlastnil dřevěný stav, který měl stativy, svůrky, vratidlo osnovní, válek natahovací na zboží, bidla, podnožku, rozpínky, člunky a rohatky. Žakár, řadění, žakárské karty a paprsek byly majetkem faktora (zprostředkovatele práce) nebo samotného podnikatele, kteří tkalcům práci zadávali. Pokud tkadlec pracoval pro faktora, tak ten mu žakárský stroj "zgalíroval" (provedl řadění), seřídil a nasnoval osnovu. Tím uvedl stav se žakárem do chodu. Pracoval-li tkadlec přímo pro podnikatele, musel si všechny přípravné práce udělat sám. Potom ale byla cena za tkaní o něco málo vyšší. Ve Stromkovicích byl faktor Bahuslav Janoušek, na Rokli pod "Skálou" František Šimůnek. Podnikatelé byli v Trutnově, v Rokytnici, Jilemnici a v Lomnici nad Popelkou.
Žakárské karty vlastnil podnikatel. Vzory ubrusů, ubrousků a ručníků navrhovaly ateliery. Ty měly i ražebny karet jako Zindulka v Jilemnici, Holubec v Hrabačově, Schier v Rokytnici a Macek na Rezku. Paprsky vyráběl paprskář Schier v Rokytnici. Některé dřevěné součástky ke stavu vyráběl Halama v Horní Dušnici. Osnova se snovala na ručním snovadle do pramence s potřebným počtem nití neboli chodů. Jeden chod bylo čtyřicet nití. Nejdelší osnova bývala kolem dvěstě padesáti metrů. Takto nasnovaná osnova se ručně navinovala na vratidlo a z pramence se vedla přes svůrky a hřeben (rejkant). K navinování na vratidlo museli byt čtyři lidé. První osnovu přidržoval. Druhý manipuloval se hřebenem a dva točili s vratidlem. Do osnovy navinuté do kříže se vložily činky a mohlo se začít s návodem nebo přísukem. Příze se zpracovávala bílená nebo barvená a škrobená v přadenech. Zboží nesmělo být ušpiněné. Další jeho úprava už byla pouze mandlovaní, které podnikatelé prováděli u různých firem jako Gerl ve Víchové nad Jizerou či Kubánek v Jilemnici. Kvalitní mandlování se provádělo na skříňovém mandlu. Tkalcovaní byla práce úmorná. Namáhavá na nohy, ruce i oči. Aby tkadlec něco vydělal, musel se " bernožit" od časného rána do noci při světle petrolejky. Nejméně placené bylo soukání příze na osnovu na cívečky do člunku. Obyčejně soukali staří lidé nebo děti. Hlavně pro děti to byla práce těžká a nudná. Za den práce si dítě nevysoukalo ani na bochník chleba. S každou nitkou vládla veliká šetrnost. Ať to byl tkadlec nebo sukařka, hleděli, aby jim trochu materiálu zbylo. Tkalcovské šizení se nepovazovalo za hřích, protože od "štuky" se málo platilo a petrolka byla drahá. Když se ubrus nepovedl jak měl, musel si jej tkadlec koupit za plnou cenu.
Navlékání koral a perlaření
Domácí prací bylo i navlékání korálků na nitě. K tomu bylo zapotřebí korejtko, několik jehel na navlékání, stáveček s cívkami na kterých byly navinuty nitě a nakonec moták. Na ten se namotávaly svazky "tisíčky".
Zdravotnictví
K doktorovi se chodilo do Poniklé nebo do Jablonce. Léčba byla drahá a tak se k lékaři chodilo, když už nemocnému bylo hodně zle. Léky se platily. Do nemocnice se chodilo do Vysokého nebo do Jilemnice.
Na takzvanou třídu měl málokdo. Na "chudej list" (tj. na obecní útraty) bylo jen to nejzákladnější ošetření. Lidé se naučili si do značné míry pomáhat sami. Se zlámanou nohou, rukou či s vykloubením se chodilo k Bucharovi do Mříčné. Janoušek v Bratrouchově trhal zuby. Každá domácí lékárnička obsahovala Bayerův aspirin, francovku, čistý a denaturovaný líh, čistou karbulku, hypermangan, sušený libeček (opich), pelyněk, lipový květ, květ černého bezu, třezalku, řebříček, mateřídoušku, puškvorec, mátu, anýz, fenykl, sladké dřevo, borůvky, bezinky ap. V čistém lihu byla naložena arnika, v bílé kořalce puškvorec, svíčkovina (kořeny hořce), jedlové a smrkové mladé výhonky. Votoček s přízviskem "Kivák" prodával po staveních lahvičky s eukaliptovým lektvarem.
Na lahvičce byl štítek s ptákem Kivi. Říkalo se:"Kivi dělá divy". Při vší té slotě a tvrdém životě se však lidé dožívali vysokého věku. Většina z nich do svých posledních dní pracovala. Důchody se nevyplácely. Některé ženy - vdovy měly po svých padlých mužích v První světové válce nepatrnou válečnou rentu. Obávanou nemocí byla tuberkulóza. Rodiče děsily dětské nemoci jako záškrt, spála, černý kašel, pravé neštovice, obrna ap.
Spolky
V obci byl sbor dobrovolných hasičů. Starostou spolku byl Josef Skrbek (hostinský) a Vilém Jon (tkadlec). Jednatelem byl Stanislav Nedomlel (chalupník). Sbor měl ruční stříkačku s podvozkem na dvou loukoťových kolech. Ta do roku 1932 byla umístěna u starosty sboru pod sálem. Od roku 1932 byla stříkačka v pohotovosti v nové hasičárně, postavené vedle obecní váhy na dobytek. V hasičárně byly také umístěny koše na nošení vody, hasičské žebříky a háky. Hasiči měli doma v pohotovosti helmy, hasičské sekyrky s opaskem, háky a ruční stříkačky "berlovky". Každý hasič měl parádní uniformu pro slavnostní příležitosti. Největší událostí pro sbor byl v té době župní hasičský sjezd dne 12.7.1931 ve Stromkovicích. Konal se na louce Viléma Hartiga " V Koutě ". Dopoledne bylo vítání jednotlivých sborů jilemnického okresu, ke kterému vyhrávala roudnická kapela. V průvodu se šlo poté uctít památku padlým v První světové válce k místnímu pomníku. Odpoledne bylo župní hasičské cvičení. Na slavnosti bylo hodně stánků s pivem, limonádou, párky a cukrovinkami. Nechyběly ani atrakce jako střelnice, kolo štěstí a házení kroužků. Na slavnosti se v přírodě vařily i obědy. Vařilo se také u "Kubáčků" v hospodě.
Ohně se každý bál. Když někde chytlo, tak roubená stavení shořela do základů velmi rychle. Lidé sotva stačili zachránit své životy a vyvést dobytek. Občané si na své domy začali pořizovat hromosvody. Hasiči vybudovali v horní části obce protipožární nádrž. Z té doby se uchovaly vzpomínky na požáry u Danečka, u Zitoušků, u Prokopčinejch a u Plamínků (stodola).
Hasiči se starali i o společenské vyžití obyvatel. Každoročně sehráli několik divadelních představení. Vrcholnou akcí roku byl sousedsko - hasičský bál. Konal se u Kubáčků v sále. Vyzdobil se girlandami ze smrkového roští s papírovými kytkami, které vyrobily místní ženy. Před bálem bylo vždy hodně příprav. Ženy žehlily plesové šaty a blůzky, svým mužům škrobily a žehlily ferhemetky a manžety. "Někdy se strhla metelice, ale do bálu se muselo při každé nekleči. Večer se muselo do bálu, i kdyby bylo po perdel sněhu a z bálu se chodilo za svítání nebo v neděli dopoledne". Jednou při silné ledovatce stáhl Kapras od Danečka svoji ženu k bálu na smrkové roštině.
Vzdělávacím spolkem v obci byla Národní jednota severočeská. Členové spolku hráli divadlo, pořádali večírky, plesy a taneční zábavy. Tradiční byly večírky silvestrovské a josefovské, při kterých nechyběl program sestavený z písniček, kupletů, jednoaktovek a veselého vyprávění.
Dalším vzdělávacím spolkem byl pěvecký kroužek Jizera pod vedením řídícího učitele Josefa Ulvra. Kroužek měl svou vlastní kapelu, která vyhrávala při divadelních představeních, dětských besídkách a jiných příležitostech. Později z pěveckého kroužku Jizera vznikl divadelní kroužek "Horal". Ten hrál divadlo nejen pro dospělé diváky, ale měl i loutková představení pro děti. Odvaha ve výběru divadelních her byla veliká. Hrály se činohry, operety a úspěšně byla provedena Čapkova "Bílá nemoc". Co se vydělalo na vstupném, bylo použito na nákup nových knih, přispívalo se na vánoční nadílky, na školní výlety. V neposlední řadě se z vybraných peněz pořizovaly kulisy, rekvizity a loutky.
V obci byla Kampelička. Spořitelní a záložní spolek pro Stromkovice s okolí. Spolek byl založen roku 1905 a jeho obvod byl vymezen pro Stromkovice, Jestřábí, Horní Dušnici a Bratrouchov. Spolek měl sto čtyřicet členů. Starostou byl tehdy Václav Pech, místostarostou František Janouch a pokladníkem Jan Kočárek. Spolek měl svoje představenstvo a dozorčí radu. Kampelička úřadovala v hostinci u "Kubáčků" v šenkovně v neděli dopoledne od devíti do dvanácti hodin. Spolek pořádal jednou ročně členskou schůzi a valnou hromadu.
Spolkem s funkcionáři ze Stromkovic bylo "Konzumní družstvo Svornost" pro obce Horní Dušnice, Stromkovice a okolí. Družstvo mělo vlastní dům s obchodními místnostmi v Horní Dušnici. Konzum měl svoje představenstvo a dozorčí radu. Skladníkem byl Hynek Jodas, později Kočárek. Administrativu vedl skladník a jednotliví členové představenstva doma po práci. V konzumu se prodávaly potraviny, průmyslové zboží, petrolej, dehet,tabulové sklo s uříznutím i kusový textil. Výběr byl ve všem. Do Konzumu dodávalo pět pekařů chléb, tři pekaři pečivo a tři mlýny mouku. Prodejní ceny byly stejné jako u jiných obchodníků v okolí. Každý nákup se ale zapisoval do knížek. Na konci roku před Vánocemi se pak vyplácela dividenda ve zboží, která byla čtyři až šest procent z množství celoročních nákupů. Prodávalo se od časných ranních do pozdních večerních hodin. Skladník čekal na posledního kupujícího i do deváté hodiny večerní. Byl placen procenty z celkového obratu bez fixní mzdy.
Také chovatelé krav měli svůj spolek. Členové spolku zaplatili za jednu každou krávu zápisné a platili členský příspěvek. Při nucené porážce obvykle řezník málo platil. Hospodář se proto často rozhodl porazit dobytče doma. Každý člen spolku byl pak povinen odkoupit stanovené množství masa za cenu stanovenou představenstvem. V případě, že maso bylo nepoživatelné, člen dostal náhradu ze spolkových peněz.
Kromě župního hasičského sjezdu roku 1931 byly v obci ještě dvě slavnosti. V roce 1922 byl vysvěcen zvon umístěný na domě "u Kallu" (od toho "u Zvonku"). Majitel domu Bohumil Janouch vyzváněl poledne, klekání, když někdo umřel, na poplach při požáru nebo jiné živelné pohromě. Vyzvánělo se do Druhé světové války, kdy okupanti zvonek odvezli pro válečné účely. Od té doby se ve Stromkovicích nezvoní.
V roce 1926 byla slavnost odhalení pomníku na památku padlým a nezvěstným zajatcům První světové války. Slavnost se odbývala na louce u "Kubačků ". Pomník byl umístěn na škole. Při výstavbě chaty "Vejpalky" na místě staré školy byl pomník odstraněn. Nyní je na soukromém pozemku u Votočků ve "Mlejně".
Škola
Ve Stromkovicích byla dvoutřídka. Do roku 1926 měla škola pouze jednu učebnu a proto se vyučovalo na směny. Druhá třída byla postavena v roce 1927. Zároveň byla zřízena kuchyň pro výuku vaření. Do obecné školy chodilo ze Stromkovic a z "Rokle" šedesát dětí. Před První světovou válkou to bylo dokonce sto až sto deset dětí. V roce 1930 měla první třída dvě oddělení (prvňáčci a druhý plus třetí ročník). Druhá třída měla také dvě oddělení (čtvrtý plus pátý ročník a šestý až osmý postupný ročník). Děti druhé třídy druhého oddělení byly ty, které nechodily do měšťanky. Do roku 1929 navštěvovalo měšťanku málo dětí, protože nejbližší byla v Jablonečku. Situace se zlepšila po roce 1929, kdy byla otevřena menšinová měšťanská škola ve Františkově. Tam byla škola umístěna v budovách obchodníka Soukupa a majitele soustružny Špidlena. V této době šlo několik dětí studovat také na reálné gymnázium do Jilemnice. Pro studenty to však znamenalo denní dojíždění vlakem.
Ve stromkovické obecné škole vyučoval řídící učitel Ulvr a pomocná učitelka. Učilo se: náboženství, občanská nauka, prvouka, čtení, mluvnice a pravopis, sloh, učení o domovině, počty s měřictvím, zpěv, tělesná výchova, ruční práce výchovné, ruční práce ženské s naukou o domácím hospodaření. Také se známkovalo chování a vnější úprava písemných prací. Farář docházel vyučovat náboženství. Ještě ve školním roce 1926/1927 psali prvňáčci na břidlicové tabulky kamínkem. Školních knih bylo málo. Čítanka, mluvnice a početnice. Domácích úkolů děti dostávaly málo. Učitel věděl, že děti musí doma pomáhat rodičům v domácnosti,při zemědělských pracech a kde se tkalcovalo, tak soukat. Kantor chtěl proto dětem dopřát trochu volnosti. Školní kuchyně nebyla.
Knih se kupovalo poskrovnu, ale hodně se knihy půjčovaly. A to jak z knihovny obecní, tak hasičské nebo Národní jednoty severočeské. Když občas někdo koupil noviny, přečetli je i všichni sousedé. V žádné rodině nechyběl kalendář. Oblíbený byl kalendář " Pečírkův ". Do kalendářů se dělaly i praktické poznámky, jako kdy se prskala která koza, kdy která kráva slehne ap.. Kalendáře se rovněž půjčovaly, ale obvykle ty starší. Hasiči měli svůj župní časopis "Na pomoc".
Ve vesnici se objevila první rádia na krystalky se sluchátky a první radia na baterky a akumulátor.
Ke "Kubáčkům" občas přijel pojízdný biograf s benzínovým motorem na výrobu elektrického proudu. Občas přijel i kouzelník, například Hašek z Vysokýho.
Při každé příležitosti musela být muzika. Pokud nehrála živá kapela, tak se pustil orchestrion, který byl součástí každé hospody. Poslední funkční orchestrion v okolí je v Bratrouchově u "Mikšů ".
Do biografu se chodilo do Jablonce a Poniklé. Do divadla v přírodě do Bratrouchova, Poniklé a na Rezek. Přitažlivost měly i sokolské slavnosti v Bratrouchově "Na kopci". Lidé se chodili pobavit také na poutě, pořádané po okolních vesnicích. Kolotoč, houpačky, cirkus. A střelnice, u které si vyzkoušeli svoji mušku (tři rány za korunu) stromkovičtí pytláci.
Rozšířenou zábavou v létě byly kuželky. Kuželníky -"hampejzy" byly u každé hospody, ale také v háji za "Městečkem", pod "Kuboučinejma", za "Hanibálkem" i jinde. V neděli chodili muži na kuželky a ženy
ke kapličce Panny Marie nad Vejpalicemi.
Kaplička Panny Marie
(čerpáno z textu správce farnosti v Jablonečku)
Jedinou skutečně známou stromkovickou památkou je právě kaplička Panny Marie. Paradoxem je, že ačkoli ji všichni považují za stromkovickou, leží již v katastrálním území Horní Dušnice.
Vznikla zásluhou horalů z nejbližších obcí. O postavení dřevěné stavbičky se prý nejvíce zasloužili Jan a Josef Gebrtovi z Jestřabí a Janouškovi ze stromkovické samoty Kabelice. To se však ještě Stromkovice jmenovaly Jammertal, v mluvě českých horáků Imertol. Objev léčivé vody – včetně data této události – je zachycen v nábožné písni se sáhodlouhým názvem: Píseň o zázračné vodě, která se vynašla dne 16. května L.P. 1863 v horách krkonošských v obci Jamrtál.
V písni o 22 slokách se dozvídáme, jak jistou nevidomou ženu k prameni přivedl sen, který se jí ve spánku vracel po několik let; po omytí očí vodou ze studánky se jí zrak navrátil. Podobných případů zázračného uzdravení se traduje povícero, studánkatak získala značný věhlas mezi obyvateli celých západních Krkonoš. Kaple je zasvěcena Panně Marii, která ve snu promlouvala k oné první uzdravené.
Poutní pobožnosti, do roku 1949 doprovázené slavnými procesími, se tu od roku 1990 zase konají vždy na 1. máje a v první neděli po 15. srpnu (což je svátek Nanebevzetí Panny Marie). Mše se konají venku pod korunami stromů.
Vznikla zásluhou horalů z nejbližších obcí. O postavení dřevěné stavbičky se prý nejvíce zasloužili Jan a Josef Gebrtovi z Jestřabí a Janouškovi ze stromkovické samoty Kabelice. To se však ještě Stromkovice jmenovaly Jammertal, v mluvě českých horáků Imertol. Objev léčivé vody – včetně data této události – je zachycen v nábožné písni se sáhodlouhým názvem: Píseň o zázračné vodě, která se vynašla dne 16. května L.P. 1863 v horách krkonošských v obci Jamrtál.
V písni o 22 slokách se dozvídáme, jak jistou nevidomou ženu k prameni přivedl sen, který se jí ve spánku vracel po několik let; po omytí očí vodou ze studánky se jí zrak navrátil. Podobných případů zázračného uzdravení se traduje povícero, studánkatak získala značný věhlas mezi obyvateli celých západních Krkonoš. Kaple je zasvěcena Panně Marii, která ve snu promlouvala k oné první uzdravené.
Poutní pobožnosti, do roku 1949 doprovázené slavnými procesími, se tu od roku 1990 zase konají vždy na 1. máje a v první neděli po 15. srpnu (což je svátek Nanebevzetí Panny Marie). Mše se konají venku pod korunami stromů.
V roce 2007 byly obě mše svaté svým způsobem výjimečné. Májová pobožnost byla poslední, která se konala u kaple v její staré podobě. Srpnová se naopak uskutečnila u nové. Původní kaplička byla svou patinou srostlá s okolním lesem, její stav však byl špatný. Proto se majitel pozemku - Správa Krkonošského národního parku - dohodl s římskokatolickým farním úřadem v Jablonci nad Jizerou (ten kapli spravuje a využívá) na sdružení finančních prostředků na její celkovou rekonstrukci. Správa KRNAPu nesla na svých bedrech většinu nákladů (půl milionu korun) i organizování prací. Vypracování projektu a posléze i vlastní provedení rekonstrukce bylo svěřeno projekční a stavební firmě ing. Jiřího Daňka z Vrchlabí, která již v Krkonoších zachránila celou řadu drobných sakrálních staveb. Zachován byl půdorys stavby 3,4 x 3,8 m, celodřevěná konstrukce s prkenným pobitím, počet oken i dřevěný vstupní portál s dvoukřídlými dveřmi. Úroveň podlahy však byla zvednuta nad okolní terén zvýšením kamenné podezdívky, sedlová střecha dostala strmější sklon 45 °, postranní okénka jsou nyní gotického tvaru a hlavně v přední části střechy byla postavena věžička s místem pro zvon, s pozlacenou makovicí a kovaným křížem na špici. Kaple dnes působí mnohem vyšším a celkově neskromnějším dojmem, než kaplička stará. Snad jí 20 let chátrání dodá potřebnou patinu tak, aby opět přirozeně splynula s okolím.
Pod kapličkou pramení voda, o jejíchž léčitelských a hojivých vlastnostech jsou lidé dodnes přesvědčeni. Rčení říká :"Dokud bába ke kapličce dojde, neumře." "Procesí chodilo ke kapličce z Poniklé, z Jablonečka, Rokytnice nebo Vítkovic. Lidé toužili po lesním klidu i po rozjímání. Nesměli se ale setkat Češi a Němci. "Potem při chození křížové cesty nebylo nábožné zpívaní, ale křičení, aby jejich mateřština co nejvíce vynikla". (Josef Votoček, 1984). Pramen má svou proslulost od roku 1863. Jeho zázračné léčivé účinky opěvuje následující stará píseň.
| Zastav se, křesťane milý
Však jsme zprávy obdrželi,
Blíže vesnice Poniklé,
Moc Boží se ukázala,
Tento pramen mocné vody
Chtěla do Vambeřic jíti,
Tak veliké trápení měla,
Aby obrázek koupila,
Ale ona na ten sen nedbala,
Maria ji vyslyšela,
Letos na svatého Jana, | Tou vodou oči umyla,
A jak jen přišla k domovu,
Rozhlašuje se to více,
Z Poniklé mužský pět let slepý
On se s radostí domů bral
Mohli bychom ještě sice
Též ten pramen zavržený,
Lidé horlivě chvátají,
Ach, pro Ježíše rány,
Bůh jen přec přírodou vládne,
Též my, křesťané rozmilí, |
| Voda pod kapličkou protékala a dodnes protéká třemi dřevěnými korýtky. | Stará křížová cesta stála nad cestou. Nová lemuje spodní okraj cesty. |
Vypráví p. Josef Gebrt z Jestřabí
Dříve se říkalo také „Kaplička na Kobyle“. Kobyla (999 m.n.m.) je název kopce, na kterém je kaplička postavená.
Na stavbě kapličky se podílel především můj pradědeček Jan Gebrt, jeho bratr Josef a Janouškovi.
To bylo okolo šedesátých let devatenáctého století. Za druhé světové války byla střecha na kapličce už hodně špatná, a tak p. František Červinka z Jestřabí dal nová prkna a lepenku a p.Alois Šimůnek, p. František Jón (od Elisu) a můj otec zhotovili novou střechu. Ke kapličce chodívalo procesí z okolí o všech mariánských svátcích v roce. Každé mělo svého „celfotra“. Ze Štěpanic to byl p. Matěj Pochop z Poustky nebo p. Josef Novotný. Z Vítkovic p. Jan Šimůnek, z Poniklé p. Jan Holubec a p. Jón (Jan nebo Vilém). Z Jablonce n.J. p. Josef Šimůnek – kostelník a p. Josef Hnyk. Procesí, které procházelo přes Jestřabí, se také zastavilo u tamní sochy Panny Marie (z roku 1895) na krátkou pobožnost a též i u domu Kaprasových č.3. Tam i malý zvon vyzváněl.
Jinak „k Boží vodě“, jak se také říká, chodili lidé sami každou neděli. Za druhé světové války vypravil procesí několikrát pouze P. Šnajdr – německý kněz z Poniklé, který byl po válce „odsunut“. Po roce 1945 se poutě opět obnovily, ale v roce 1949 bylo procesí úplně zakázáno. Lidé se však dále u kapličky občas scházeli k modlitbě Křížové cesty a mariánským zpěvům. Tyto pobožnosti vedla hlavně Amálka Hájková (1902-1981). „Amálka skoro neviděla, modlitby a písně znala zpaměti“.
Již v předškolním věku jsem chodíval s maminkou ke kapličce. Kolem kapličky byl vysoký les. Z tehdejších stromů zůstal nedaleko kapličky nad cestou jen jediný „obří smrk“. Podle vyprávění pamětníků zde roste již 170 let. Pramen léčivé vody tekl přes tři korýtka. Maminka mě poučila, že z toho horního se voda pije, u prostředního si mohou unavení poutníci umýt ruce a u nejnižšího nohy. O velkých poutí zde nechybělo „Bandoráče“. Takové přízvisko měla starší žena – podomní obchodnice, která prodávala velké kulaté koláče od Kocourků. Ty se pekly každou sobotu. V krámě stály padesátník. Pro Bandoráče (vlastní jméno není známo) byly levnější.
O úklid a výzdobu kapličky se hodně let starala pí. Anna Švandová ze Stromkovic – Radhauzu. Když ve svých sto dvou letech zemřela, jen na kratší dobu převzala tuto službu její dcera pí.Albina Hochmanová (1898-1967). Bydlela též na „Radhauzu“. Dále se o kapličku starala paní Anežka Adámková, Božena Švandová, Marie Janoušková, Božena Jónová, manželé Kočárkovi . Po nich převzali péči o kapličku Josef a Zdeňka Erlebachovi, kteří i v současné době se o ní starají. Vzpomínají, že to bylo asi v roce 1986, kdy se přehnala přes část Stromkovic velká vichřice. Okolo kapličky bylo vyvrácených mnoho stromů. Ty, které měly dopadnout na kapličku se však zaklínily do sebe tak, že zůstaly napolo stát a kapličku nepoškodily.
A ještě jedna zvláštní událost s vichřicí byla v roce 1928, jak vypráví p. Oldřich Janoušek z Harrachova, rodák nedaleko od kapličky (z „Kabelic“). Vichřice povyvracela velký kus lesa, avšak smrky, na kterých byly zavěšené obrazy Křížové cesty, byly nedotčené nebo byly ulomené až nad obrazy a spodní část stromů a obrazy byly nepoškozené.
Co se týká procesí, tak na štítu kapličky byl zvonek a tím se zvonilo, když procesí přicházelo. Zvonil p. Jiří Lukeš z Jestřabí. Za zvonění dostal 5 Kč. Kdy a kam zvonek zmizel se neví. Nejčastěji s procesím přicházel P. Josef Michálek z Jablonce n. Jiz. Křížová cesta byla původně pod cestou. Vedla od kapličky k rozcestí a pokračovala nad „spodní cestou“, až zase pod kapličku. Po vichřicích se umístila na kůly nad cestu.
V roce 1964 p. Josef Kočárek, p. Jaroslav Adámek, p. Rudolf Pacholík a p. František Jón vystavěli novou podezdívku pod celou kapličkou. Janouškovi ze Stromkovic pokryli střechu plechem.
V letech,kdy p. Oldřich Janoušek byl vedoucím lesní správy v Harrachově, se opravovaly cesty ke kapličce. Dal tam také dvě nové lavičky (z polokmenů).
V roce 1993 byla opravena Křížová cesta – nové obrazy v zasklených schránkách.
V roce 1994 byla kaplička nově natřena.
Zásobování neb kde se co sehnat dalo.
Potraviny a většina průmyslového zboží se nakupovalo v konzumu "Svornost". Pro "forotu" (zásoby) se chodilo také ke Skrbkům do hostince u "Kubačků" nebo do pekařství u Kocourků, kde byl i smíšený obchod.
V konzumu i u "Kubačků" prodávali také školní potřeby. Všude byl k dostání petrolej, svíčky, mýdlo a soda na praní. Maso se buď objednávalo v konzumu nebo se příležitostně koupilo na Maříkově u Nedomlela, v Poniklé u Tryzny nebo Šíra, v Jablonci u Bakeše. Kdo rád koňské maso, koupil ho u koňského řezníka v Poniklé a Jablonci.
Ze Stromkovic lidé rádi chodili na jarmarky do Jilemnice, Vysokého a Rokytnice. V Jilemnici bylo ročně sedm jarmarků, ve Vysokém také sedm a v Rokytnici tři. V Jilemnici se také pravidelně konaly dobytčí trhy.
Na jarmarky přijeli trhovci z různých měst. Z Nové Paky jezdili s botami a noži, z Lomnice se zástěrami a z Turnova s blůzami atd.. Od rána se vybíralo, smlouvalo, dohadovalo a nakupovalo. Ševci z Paky nabízeli boty a přitom je velmi chválili. Nejprve oči otáčeli k obloze a potom k zemi říkajíc : "Vršky nepřečkáte, spodky neprošlapete". Některé nákupy se pořídily na poutích v Jablonci, Poniklé nebo Rokytnici. Kromě pouťových atrakcí a stánků se sladkostmi a hračkami tu bylo k mání kuchyňské potřeby, sklo a hrníčky tři kusy za pět korun. Trhovec s čokoládou nabízel pět druhů za pět korun (hořkou, vanilkovou, oříškovou, mléčnou). Když nebyl kdo by koupil, přidal jednu ledovou. Ani tak ale často nebyl zájem, lidem se zdála příliš drahá. Rokytnická pouť je až po sv. Václavu. Na tu se chodilo pro bačkory, trika, rukavice a svetry. Pro děti se kupovalo hroznové víno a kyselé okurky. Do stavení přicházeli podomní obchodníci nebo také "hauzírníci". Nabízeli svoje zboží, udávali ceny, smlouvali a někdy hodně dlouho licitovali, než byl obchod uzavřen. S textilem chodil Pohořalý zvaný Honza Bandoráků, Koudelka z Víchovské Lhoty a místní Sixtová z pětky. Hauzírník přišel do světnice, nabízel zástěry, kartounové nebo kalmikové blůzky, dámské prádlo, košile, punčochy. Pro muže cajkové kalhoty, modré zástěry a blůzy, kanafas, kapesníky, spodky a jiné.
Ze Slovenska přicházeli sklenkaři. Vpředu na prsou měli košík připevněný řemenem přes jedno rameno a záda. Druhý košík měli na zádech. V tom měli kvedlačky, vařečky, smetáky, smetáčky na vymetaní kouřových rour, ramínka na šaty atd. Z košíku na prsou nabízeli nože, nůžky, břitvy, šicí nitě, jehly, náprstky, hřebeny, kartáče na šaty a boty, krém, zrcátka, podvazkovou gumu,různé tkanice a krajky, kartáčky na zuby, holící mýdlo a jiné drobnosti do domácnosti. Pravidelně po domech chodil Votoček z "Kamence", který prodával Pilnáčkovo mýdlo. Stálým odběratelům dal kartičku, do které za každé odebrané mýdlo vylepil odběrní známku. Když byla okénka na kartě vylepena, přinesl prémii. Jeden kilogram mýdla zdarma.
Kalenský z Poniklé chodil s kořením. Nabízel pepř, nové koření, kmín, papriku sladkou i pálivou, majoránku, tymián ap. Nabízel také vanilkové proutky, šafrán, fíky, datle, svatojanský chléb, sladké dřevo, cukrkandl, kafe, kakao a čaj. Oldřich Šimůnků přicházel s lomnickým pečivem a perníkem. Babka "Bandoráče" chodila s Kocourkovými preclíky, koláči a houskami. S pečivem také chodil strejc z Vysokého a nabízel vysocké Bartoníčkovo pečivo. Pekař Blažek z Maříkova rozvážel chléb.
Občas večer někdo zabouřil na dveře a přinesl pašovaný cukerín. Tito pozdní návštěvníci byli vítaní, protože cukr byl drahý. Za tmy někdy přišel i některý místní "řezník", u kterého doma ukončila svůj život koza, prase nebo tele. Maso bylo levnější, protože nezaplatil živnostenskou daň -"verbšajn", ani daň z porážky. Také se objevil švec z Paky, ale ten obchod neudělal, protěže "baťovky" byly levnější. Svoje služby pro hospodyně nabízeli drátaři, kteří svoje potřeby nosili na krosně. Již před stavením vyvolávali:"hrnce letovat - hrnce drátovat". Obyčejně práci dostali. Zvláště, když hospodyně měla zatopeno v kamnech a drátař si mohl rozpálit pájku (kulm). K holiči se v těch dobách nechodilo. Každý chlap se oholil sám, vlasy stříhali ti, co vlastnili mašinku na vlasy. Ženy nosily copy. Která měla vlasy kratší, upravovala si je kulmovacími nůžkami nahřátými v kamnech. Často po domech chodili cesťáci. Nabízeli objednávku šicího stroje, odstředivky, hromosvodu, benzínového motoru, motocyklu, rádia, gramofonu a jiných věcí. Neodbytní byli agenti různých pojišťoven. Chodili flašinetáři, šumaři, ale také žebráci prosící o almužnu.
Místní obyvatelé krejčímu Šimůnkovi "u Hanibálka" moc vydělat nedali, proto prodával Němcům
do Rokytnice. Mužskému pokolení se více líbilo šít v družstvu "VODOG" ve Valteřicích, což ochotně zprostředkoval jejich zaměstnanec František Martínek.
Místní dva ševci se hodili na opravu bot. Nové obutí se kupovalo v prodejnách Baťa. Kožené boty zde stály
od čtyřiceti do sto třiceti korun. Někdy se boty pořizovaly na jarmarcích od ševců z Paky nebo z Holic.
Truhlářské práce prováděl truhlář Halama z Horní Dušnice. Dělal okna, dveře, stoly, lavice, židle, stoličky, necky, součástky k dřevěnému stavu nebo opravoval dřevěná stavení. Trakaře, rohačkky, sáňky, lyže, kortouče, hákoviště dělal kolář Červinka v Chomuticích na Rokli nebo jeho bratr na Jestřábí. Sekery, motyky, klíny a jiné železné věci dělali kováři v Poniklé - Vašíček a Kavanec. Škopky; štandlíky, máselnice se objednávali u bednáře Pitrmana na Roudnici.
Zednické práce prováděli zedníci Šimůnek a Richtr. Byli odborníci na stavění zdí z kamení na sucho - bez malty. Tesařina se dělala ve vzájemné sousedské výpomoci. Na dřevěných staveních bylo stále co opravovat. Řezivo dodával Dobiáš z místní pily. Z polenového dříví se vybíralo na šindel. Ten chodil dělat šindelář Janoušek z Bratrouchova.
Ve stromkovické škole se dívky při ručních pracech naučily šít, takže si každá hospodyně jednodušší věci spíchla sama. Na složitější šití chodily ke švadlenám do Poniklé nebo do Jablonce.
Při nákupech a zadávání služeb se hodně šetřilo.
Výdělky za týden se pohybovaly následovně:
| Ruční tkaní | asi 60 - 80 Kč |
| Práce v továrně | 80 - 120 Kč |
| Práce na silnici | 110 Kč |
| Soukání | 20 Kč |
| Tržba od krávy | 50 Kč |
Ceny nakupovaného zboží:
| 2 kg chleba | 4,- Kč |
| Rohlík | 0,25 Kč |
| Uzenka | 0,50 Kč |
| Mouka 1 kg | 2,20 - 2,50 Kč |
| Cukr 1 kg | 6,30 Kč |
| Hovězí maso 1 kg | 8 - 12 Kč |
| Vepřové maso 1 kg | 12 - 16 Kč |
| Máslo l kg | 16 - 20 Kč |
| 1/2 l piva | 1,10 - 1,30 Kč |
| 1 metrák uhlí hnědé | přes 30 Kč |
| 1 metrák- uhlí černé | přes 40 Kč |
Co se vařilo a jedlo
Dvakrát denně se uvařil kafák bílé kávy z praženého umletého žita, cikorky, mléka. Osladila se homolovým cukrem a přidalo se trochu pašovaného cukerínu. Ke snídani se do kafe nadrobil chleba, Zbytek kávy se uschoval v hliněném kafáku do trouby ke svačině. K dopolední svačině byl obvykle chleba s máslem nebo s tvarohem a hrníček kávy. Druhé kafe se vařilo v poledne na odpolední svačinu. Nejčastějším jídlem k obědu byly brambory.
Bramborům byla věnována veliká péče. Každá odrůda se sázela zvlášť a zvlášť se i uskladňovala. Některé druhy brambor byly určené k vaření ve slupce neboli "v mundůru", další se k vaření loupaly a jiné byly
na strouhání. V té době se nejčastěji pěstovaly druhy: Švandouky, Industrie, rohlíčky, červeňáky, modroočky aj.. V žádném stavení nechyběl štandlík naloženého červeného zelí.
Jídla z brambor:
Brambory na loupačku s tvarohem, máslem, podmáslím nebo mlékem.
Brambory jako klofánky omaštěné se smaženou cibulkou.
Kucmoch(bramborová kaše) omaštěný škvařeným máslem.
Kvasové kyselo, ke kterému se přikusovaly vařené brambory.
Vodouka, česnečka nebo oukrop . Polévky, ke kterým se jedly brambory. Bramboračka - bramborová polévka.
Ze syrových strouhaných se pekly: sejkory, žid s jablky a švestkami, trhanec (camprata) a bramboráky. Ze syrových strouhaných brambor se vařily chlupaté knedlíky se zelím.
Z vařených strouhaných brambor se pekly vdolky, peciválky, bramboráky s ovocem, vařily se knedlíky se zelím a bramborové šišky, které se sypaly umletým mákem s cukrem.
Brambory se vařily jako příloha k jitrnicím, sekané, k omáčkám a k nedělnímu masu.
Zvláštní pochoutkou z těsta z vařených brambor byly ovocné knedlíky ("kantoráky"), do kterých se dávaly jablka, třešně, borůvky a sušené švestky. Z bramborového těsta se pekl jablkový závin.
Maso se kupovalo to nejlacinější, jako hovězí žebro, sekaná, jitrnice, pajšl a konina. K vařenému hovězímu masu se dělala omáčka cibulová, rajská, koprová, okurková nebo rozinková. V jídle nechyběl hrách, čočka, rýže, jáhly, a krupice v různé úpravě. Na neděli se pekly buchty, "aby bylo co podat návštěvám" a k nim se uvařila černá káva ze zrnek.
Na jaře se dělaly saláty z hadince, šťovíku, řeřichy. O Velikonocích se zabíjela kůzlata.
V době borůvek se pekly buchty, vařily se knedlíky a rymbulice. O Vánocích nesměl chybět hubovec. Vánočky, koláče a sušenky se pekly doma. Na masopustní úterý musely být koblihy a nejlepší prý byly smažené na koňském sádle.
Doprava
Do Stromkovic vede silnice z Maříkova do Kouta. O její údržbu se pečlivě staral cestář Adámek od Mináříčků. Čistil a vysekával příkopy, sbíral koňské homolky, výmoly spravoval štěrkem a čistil kraje, aby voda netekla po silnici. V obci se nazývala vozová cesta vedle školy do "Lomu" jako "dolení". Cesta hoření vedla kopcem vzhůru a "Zabuchovská" cesta vedla k Zabuchovskému mlýnu! Jinak po vesnici k jednotlivým stavením byly pouze pěšiny. Náklady se přepravovaly na zádech v ruksaku, v nůši nebo na krosně. Těžší náklady se přepravovaly na trakaři nebo kortouči, v zimě na rohačkách. Povozník se objednával ojediněle. Například na dovoz stavebního materiálu. Ale i tento se musel od obecní cesty odnosit nebo jinak odvozit k domu.
Všude se chodilo pěšky. Při tmavých nocích se chodilo s lucernou. V zimě se jezdilo na lyžích, které měly pantofle a patky. Teprve se začínalo objevovat řemínkové vázání. Staří lyžaři měli ještě jednu hůl, jako např. listonoš Řehořek nebo dvě jasanové hole s kovovými půltalířky, které se daly spojit v jednu hůl. Mladí měli již hole lískové nebo bambusové s proplétanými kroužky.
Život přinášel místním samou dřinu a peněz bylo málo. Všude řádila nezaměstnanost, ale přesto ojediněle někdo z mladších odešel do kraje za lepším živobytím. Chodilo hodně žebráků, ale také přišel nezaměstnaný havíř a prosil o příspěvek. Některá čísla popisná měla pozemky v katastru obce Jestřábí. Tato čísla musela vzít několik dnů v roce na nocleh a stravu babku zvanou "numeráně". Počet dnů určovalo množství pozemků. Podle domovského práva přišel do obce chlapec s příjmením Votoček. Byl sirotek. Nikdo ho nechtěl, protože se lišilod stromkovických dětí. "Byl světem protřelý" a tak ho obecní zastupitelstvo určilo jako "numeráka". Dlouho však po čísle nechodil, našli pro něj místo v útulku.
Lidé se rvali o každý kousek meze. Byly i spory, že soused sousedu zajel kousek do pozemku při sekání trávy. Chlapi chodili do panského pro dříví, sem tam si zapytlačili. Občas si i nabančili, ale nikdo nikoho nezradil. Četníci, soudy a jiné instituce by se ze stromkovických občanů neuživili.
Stromkovice po roce 1935
V roce 1935 odešli někteří muži pracovat na stavbu silnice na "Zlaté návrší". Ta byla otevřena 6. září 1936. Potom odešli na stavbu opevnění. Nejhorší hospodářská krize byla zažehnána. Doba byla ale rozjitřená. Schylovalo se k válce. Hodně se mluvilo o politice. Lidé měli strach z budoucnosti.
Byl květen 1938 - a s ním přišla mobilizace. Mladší vojáci rukovali ke svým útvarům, starší vojáci se sekerami a pilami rukovali na hranice k novosvětskému průsmyku. Vojáci se brzy vrátili domů. Na Hradsku židovsko-německá firma propustila úředníky "henleinovce" a přijala české úředníky. Na podzim byla druhá mobilizace. Nevojáci měli pracovní povinnost na kopání zákopů. Následovala mnichovská dohoda a zabrání německých vesnic v okolí (Vítkovice, Rokytnice, Františkov, ale i Jabloneček, ve kterém bylo pouze 18 % Němců.).Část strojního zařízení firma z Hradska přestěhovala do Nového Bydžova. Současně se do Nového Bydžova přestěhovalo několik místních rodin, které byly na továrně finančně.závislé. Mezi lidem vzrůstaly obavy z dalšího záběru. A skutečně 24. listopadu 1938 přišel zábor na Jilemnicku, který postihl sedmnáct ryze českých vesnic s dvanácti tisíci Čechy. Demarkační čára se přesunula do Valteřic, na křižovatku v Hrabačově, most
v Horní Sytové, pod kosťovárnu v Přívlace, nad Vojákův mlýn, pod Vysoké nad Jizerou a nad Sklenařice.
Do Stromkovic byl dosazen německý starosta Nigrin z Františkova. Československé peníze byly vyměněny za německé marky v poměru jedna marka za osm korun. Všichni lidé žijící v zabraném území se stali sudetskými občany. Němci vyhlásili volby s volebním lístkem "Ja oder nein".
Záborem 24.11.1938 kontrolovali Němci silnici z Jablonečka do Vrchlabí a hned začaly jezdit autobusy Liberec - Vrchlabí - Trutnov s označením' "Reichsbahn" a "Reichspost." Lidé brzy poznali, že na území obsazeném začátkem října jsou poloprázdné obchody. Vše skoupili němečtí vojáci z Říše, protože kurz l:8 byl pro ně výhodný. Začala nákupní horečka. Nebylo však kde nakupovat. Města Vysoké nad Jizerou a Jilemnice zůstala v Čechách. Pašovalo se tedy ve velkém.
Lidé se nechtěli smířit s tím, že se přes noc stali občany Říše. Proto Ministerstvo vnitra ČSR dalo možnost optování (znovupřijetí) československého občanství. Žádost musela být doložena křestním listem, oddacím listem, listem o domovském právu. Vše muselo být opatřeno podpisem žadatele a podpis notářsky ověřen.
Pro "zabrané", tedy i pro stromkovické občany nastalo běhání za doklady. Když je měli pohromadě, šli ilegálně přes nové hranice do Vysokého nad Jizerou k notáři. Optování bylo sice kladně vyřízeno, ale až za "Protektorátu". Což už bylo houby platné. Byl to však důkaz, že místní lidé nesouhlasili s připojením k Říši. Stromkovice byly v Sudetech samostatné jen krátkou dobu. Brzy byla obec přidělena pod komando "Burgrmeistra" Emila Knapeho v Poniklé. Poštou byly přiděleny do Vítkovic. Knape začal ničit vše, co bylo české. Ze Stromkovic nechal odvést knihovnu, loutkové divadlo i busty státníků. Němci naplánovali rekonstrukci silnice z Poniklé od "Mejta" k "Zabylskému potůčku". Po krátkém čase, když už bylo na stavbě zaměstnáno skoro sto lidí, práci přerušili. Dělníky začali převážet na druhou stranu Krkonoš na stavbu nové strategické silnice z Heinu ke Špindlerově Boudě. Němci chtěli spoji Hein se Špindlerovým Mlýnem a Vrchlabím. Na této silnici později pracovali i holandští zajatci. Někteří z místních byli nasazeni na práci do "Reichu".
V těchto těžkých dobách byli lidé spolehliví a drželi při sobě . Výjimkou byl donašeč Šimůnek - Hanibálek, kterého Knape pověřil obecním poslem. Do koncentráku byl zavlečen řídící učitel Rydval.
Začátkem války byly zavedeny potravinové lístky. Příděly se postupně zmenšovaly. Hospodářům byly předepisovány dodávky másla, vajec mléka a ostatních produktů. Musely se odevzdat šrotovníky na obilí. Janatovi museli odevzdat i litinový mlýnek na kliku z doby Rakouska - Uherska.
Lidé kupovali rádia na akumulátor a baterie, aby mohli poslouchat zprávy z Moskvy a z Londýna. Baterií byl nedostatek a tak lidé vyměňovali máslo za anodu. Riziko poslouchat cizinu ve Stromkovicích bylo menší než jinde. Zvláště v zimě, když bylo všechno zafoukané a nepřístupné, se razie očekávat nedala. Naděje na osvobození každým rokem války rostla a každý se těšil, až zmizí nepřirozené hranice, které dělily horské vesnice od míst, s kterými byli lidé srostlí.
V dubnu 1945 bylo již slyšet dunění za horami. Potom přišel třetí květen a s ním povstání kolem Jilemnice, v Semilech a Pace. 5. května povstala Praha. 7 května ustoupili Němci z hranic. 10. května dorazila Rudá armáda přes Prahu do podhorských měst.
Přes velkou radost z osvobození však stála před mnohými stromkovickými imertolská realita. Těžký život na nehostinných a odlehlých stráních Kobyly, kde nebyla zavedena elektrika ani dopravní spojení. Hodně rodin využilo možnosti přestěhovat se ze Stromkovic do domů opuštěných odsunutými Němci. Zvláště rodiny a mladší lidé se stěhovali, do Rokytnice, Harrachova, Vrchlabí, Vítkovic, Špindlerova Mlýna, Lánová, ale také do Liberce, Jablonce nad Nisou i jinam. Ve Stromkovicích zůstali většinou starší lidé nebo ti, kteří svoje stavení měli
na příhodnějším místě dole u silnice. Hodně domů zůstalo po válce prázdných a počet stálých obyvatel se rapidně snížil. Do obce sice byla v roce 1955 zavedena elektrika a od roku 1967 jezdil i autobus (v pracovní dny). Starousedlíků však stále ubývalo. Mnohé chalupy časem koupili rekreanti. Díky nim dodnes chalupy stojí. Některé sice z gruntu přestavěné (někdy nepříliš šťastně), ale pořád jsou tady. Jiné chalupy to štěstí neměly a dnes lze na jejich místě najít pouze zbořeniště.
Ve Stromkovicích byl po válce ustanoven Národní výbor, později společný i pro Horní Dušnici. Jeden čas se uvažovalo o novém společném názvu vesnice "Horská". Dnes Stromkovice spadají pod Městský úřad v Jablonci nad. Jizerou.
Školních dětí po válce ubývalo, až byla škola v roce definitivné zrušena. V roce 1976 byla budova školy přestavěna na rekreační středisko Průmstavu Pardubice s názvem "Vejpalka".
Středem Stromkovic od kapličky do "Skály" byla vybudována zásluhou 0ldřicha Janouška Kabelického nová cesta. Díky ní se snadněji dopravuje stavební materiál na opravy domů.
Rokem 1948 zanikla ruční tkalcovina. Postupně z obce zároveň s hospodáři vymizely krávy a kozy. Přestalo se hnojit na polích i loukách., nesázely se brambory. Na většině území se přestalo úplně hospodařit a udržovat krajina, což vedlo k zamoření luk stromy ze samonáletu. Lesy nejsou vyčištěné jako do roku 1950, protože nikdo nechodí na souše a nesbírají se klacky.
V bývalých panských lesích si zařádil obaleč modřínový a větrné smrště.
Svou podobu změnily háje ve Vejpalicích, u kapličky a na Kobyle.
Na druhou stranu i díky tomu, že jsou Stromkovice součástí chráněné krajinné oblasti pod správou KRNAPu, zachovávají si neopakovatelnou atmosféru odlehlého, tichého místa. Imertolskou stráň a "Rokli" lze považovat za kousek málo známé krkonošské rezervace. Tento zapomenutý kout zůstává oázou klidu, dobrého povětří a čisté vody.
Ještě po válce bylo u Kubáčků několik bálů. Po zavedení elektrického proudu bylo promítáno kino. Časem ale ubylo tolik starousedlíků, že zanikla sama hospoda. A s hospodou vzala za své i místní kulturní a společenská činnost ve starém slova smyslu.
Dnes už se stromkovičtí společně nescházejí. A často se už ani navzájem neznají. Třeba bude lépe.
Přepsaly, upravily a doplnily rukou společnou Eliška a Ivana Křivé